Prodejna BRNO

Navštivte stránky naší
kamenné pobočky

FITNESS & WELLNESS SHOP BRNO

Do prodejny»
Logo

Prodejna PLZEŇ

Navštivte stránky naší
kamenné pobočky

FITNESS & WELLNESS SHOP PLZEŇ

Do prodejny»
Logo

Aktuality / Články


Sukralóza: skutečný příběh umělého sladidla

29.03.2016

Umělé sladidlo sukralóza je obvykle hodnoceno jako moderní sladidlo nové éry, které patří mezi ty nejbezpečnější. Ale je tomu opravdu tak? Co kdybyste se dozvěděli, že sukralóza byla vyvinuta a patentována již v roce 1976, ale dodnes neexistuje jediná dlouhodobá studie na lidech prokazující její bezpečnost. Budete mít stále stejný názor?

Samozřejmě nelze vyvrátit, že sukralóze bylo v globálním měřítku požehnáno nejvyššími vládními autoritami. Na druhou stranu bylo ale kdysi stejně požehnáno i takovým patentovaným produktům, jako je na příklad aspartam nebo DDT. Samozřejmě nechceme jen kritizovat, ale proč nebýt objektivní a nevytvořit si vlastní názor?

Co je vlastně sukralóza a jak byla objevena?

Sukralóza je umělé sladidlo, které se vyrábí tzv. chlorováním sacharózy (stolní řepný cukr). Výsledkem tohoto několikastupňového syntetického procesu je superodolná sloučenina tří atomů chloru a sacharózy. Tohoto efektu je dosaženo tím, že chlor je vázán ve sloučenině pro živiny nestandardní, tzv. kovalentní vazbou, která je charakteristická pro odolné horniny/minerály (např. křemík, diamant). Tím pádem není naše tělo schopno danou sloučeninu rozložit, protože enzymová výbava organizmu je schopna štěpit pouze tzv. vodíkovou vazbu charakteristickou pro obvyklou potravu.

Jak se od sebe liší původní sacharóza a výsledný produkt nám nejvíce napoví systematický název:

Systematický název sukralózy: 1,6-Dichloro-1,6-dideoxy-s-D-fructofuranosyl-4-chloro-4-deoxy-α-D-galactopyranosyl

Systematický název sacharózy: α-D-glukopyranosyl-β-D-fruktofuranosid

Obdobnou sloučeninou jako sukralóza je tzv. chloralóza vznikající chlorováním glukózy, tedy hroznového cukru. Chloralóza však nebyla testována jako umělé sladidlo, ale jako jed na hlodavce, protože má tlumivý vliv na nervovou soustavu, termoregulaci a metabolismus, po jejím pozření proto hlodavec usne, a nacházel-li se v daném okamžiku v chladném prostředí, nedostatečná termoregulace navozená požitím látky vede k jeho podchlazení a uhynutí.

Ale zpět k sukralóze, protože zajímavý je i příběh jejího vzniku. Britská korporace Tate & Tyle podnikající v oblasti agrochemie vyvinula ve spolupráci s pracovníky Queen Elizabeth College v roce 1976 tento syntetický derivát – sukralózu. Následně hledala oblast pro její průmyslové využití v agrochemii, kde se měl uplatnit jako insekticid. To, že je tato syntetická směs sladká, měl podle příběhu zjistit zcela náhodou indický doktorant Shashikant Phadnis, který během stáže v londýnské laboratoři špatně rozuměl příkazu nadřízeného, aby danou chemickou látku vyzkoušel (zaměnil prý anglické „testing – otestovat“ s „tasting – ochutnat“). Společnost Tate & Tyle po daném zjištění sukralózu samozřejmě okamžitě patentovala – došlo k tomu ve stejném roce, tedy 1976. V Kanadě a následně dalších zemích byla sukralóza legislativně povolena až v roce 1991, tedy za 15 let. Zajímavým a nevyvratitelným faktem také je, že nikdo neprovedl v tomto mezidobí žádnou dlouhodobou studii na lidech prokazující zdravotní nezávadnost sukralózy. K dnešní době jsou známy jen 2 krátké čtyřdenní studie provedené na lidech, které jsou zaměřeny např. na zdraví zubů a ne na vedlejší účinky. Ve všech ostatních studiích byla testována zvířata, většinou v krátkých intervalech a zadavatelem byl obvykle investor.

V čem by tedy mohl být problém?

Molekulární struktura sukralózy v přírodě přirozeně neexistuje, takže ji naše tělo nezná a není schopno rozložit. Pokud sukralózu konzumujeme, projde cca 85% zažívacím traktem a následně stolicí ven, nicméně 15% se vstřebá. Co se stane s těmi 15%, když je tělo neumí rozložit a játra metabolizovat? To je velká otázka. Další otázkou je, jak tělo reaguje na cizorodou látku a zda se někde ukládá. Ukládá se v játrech, ledvinách nebo jinde v těle? Odpovědí je spousta, dlouhodobá studie provedená u lidí žádná.

Pojďme dále. Je známo, že sukralóza se rozkládá jen při extrémně vysokých teplotách a zároveň, že se jí čaśt vyloučí v moči. Jak se tedy následně odbourá v rámci životního prostředí, když nemá přirozeného spotřebitele v přírodním řetězci? Nemůže se stejně kumulovat jako např. DDT? Podle Norského výzkumného ústavu pro ovzduší bylo toto sladidlo zjištěno v norských fjordech a je zjištěné, že byla ve zvýšené míře detekována i v mořských vodách. Přítomnost sukralózy v životním prostředí vzbuzuje obavy pro nedostatek povědomí o tom, jak se v něm chová, jak působí na živé organismy. Zůstane v životním prostředí nezměněna nebo zreaguje? A jak? Je sukralóza nebo její případné produkty pro životní prostředí bezpečná?

Další otázky vzbuzují i přibývající nezávislé studie, např. studie publikovaná v roce 2008, která prokázala, že sukralóza redukuje množství střevních bakterií až o 50% a zvyšuje pH ve střevech.

V tomto případě může posloužit za vzor aspartam, který byl po uvedení na trh v roce 1981 také prezentován jako naprosto bezchybný, nicméně dnes vypadá vše úplně jinak. Konkrétně v roce 1996 DR. Ralph G. Walton prozkoumal 165 studií, které se aspartamem zabývají. 74 studií bylo financováno investorem a 91 studií nezávislých, přičemž výsledek byl následující: 100% studií financovaných investorem podporuje bezpečnost aspartamu a 92% nezávislých studií identifikuje minimálně jedno zdravotní riziko. Co k tomu více dodat?? Pověst aspartamu se také „pošramotila“ v souvislosti s takzvaným syndromem války v Zálivu. Jde o onemocnění postihující bývalé vojáky, kteří se zúčastnili války v Perském Zálivu v roce 1991. Naštěstí se jako na zavolanou v devadesátých letech objevila sukralóza coby náhrada, samozřejmě opět patentovaná právě v roce 1991.

Závěr

Jednoduše řečeno, ideálním řešením je samozřejmě umělá sladidla vyloučit úplně, protože sukralóza nepatří svou chemickou strukturou zdaleka mezi přírodní molekuly. Některé internetové stránky nabízejí samozřejmě hodnocení rizikovosti umělých sladidel, kde bývá obvyklým pravidlem, že s léty používání a přibývajícími nezávislými studiemi rizikovost daného umělého sladidla roste. Jde hlavně o starší formy sladidel jako je sacharin nebo cyklamát, po nich následuje aspartam atd., takže lze po čase vždy dojít k závěru, že úplně ideální není žádné umělé sladidlo, nicméně to už je většinou po dlouhé době.

V rámci sportovní výživy a využití umělých sladidel v tomto ohledu existují dva přístupy. První, kdy je použit mix více umělých sladidel (typické pro německé značky), protože zmenšené množství každého z nich je považováno za méně rizikové, a druhý přístup, kdy je využíváno pouze jedno sladidlo, obvykle to, které je propagováno a legislativně prosazeno silnými hráči na trhu (fast-foodem atd..) = dříve na příklad aspartam, dnes sukralóza.